POVINNÁ ČETBA

Ryšánek a Schlegl od té doby chodí každý večer do hostince pravidelně od šesti do osmi a sedávají vždy na stejných místech. Ani jeden kvůli své mužské hrdosti nedokáže tuto pravidelnost narušit či snad ukončit. Až jednou starý Ryšánek onemocní zápalem plic a do hostince nemůže. Schlegl v době jeho nemoci na své obvyklé místo nesedává – až když se Ryšánek uzdraven vrátí. A tu se s ním začne bavit – nabízí mu tabák a povídá, jak se tam o něj všichni báli. A od té doby spolu ti dva mluví.

Přivedla žebráka na mizinu

Žebrák Vojtíšek je na Malé Straně velmi oblíbený, od každého dostane nějakou almužnu. Vždy chodí čistě oblékaný a nikdy nežebrá před kostelem a nikdy v neděli. Vypočítavá baba Miliónová ho jednou žádá, zda by nemohli žít spolu. Vojtíšek odmítne. Pak se po Malé Straně rozkřikne, že má pan Vojtíšek za vodou (na Františku) dva domy a dvě dcery – slečny. Malostranští se proto namíchnou, že u nich žebrák dostává almužny a přitom je bohatý. Už mu nic nedají – jen stará dobrá Bavorová, ale Vojtíšek odmítá. Už po malostranských ničeho nežádá, ta lež ho mrzí. V zimě pana Vojtíška najdou zmrzlého na Oujezdě vedle kanonýrských kasáren (na úpatí Petřína).

O měkkém srdci paní Rusky

Zálibou paní Rusky je chodit po funusech. Z funusu pana Velše ji ale páni Uhmühlové vyvedou a poté jí vůbec zakáží chodit na funusy. Paní Ruska se tedy z domu na Selském trhu přestěhuje do bytu vedle Oujezdské brány, kudy prochází každý funus. Při každém procházejícím funusu vyjde před dům a srdečně pláče.

Večerní šplechty

Na střeše domu U dvou slunců se schází Hovora, Kupka, Novomlýnský a Jäkl. Jäkl vypráví o své lásce k Lizince Peráklové, dceři krejčího ze Senovážné ulice. Zamiloval se do ní už ve škole jako malý kluk a teď se s ní zase po patnácti letech setkal a přísahali si věčnou lásku. V ten den, co si ti čtyři povídají na střeše, mu Lizinka porodila kluka.

Doktor Kazisvět

Doktor Heribert, který se stále vyhýbá lidem, se jednou připlete k pohřbu Schepelera. Pan rada vypadne z rakve a Heribert zjistí, že je živ. Uzdraví ho, a tak může pan rada zase úřadovat. Nepotěšený Ostrohradský začne Heribertovi říkat doktor Kazisvět, protože jemu i Schepelerové tím překazil plány. Lidé ale Heriberta obdivují a začnou si jej znovu všímat, on se jich však nadále straní. Tak se nakonec vžije jeho přezdívka doktor Kazisvět.

Hastrman

Pan Rybář bydlí u svých příbuzných Šajvlů v Hluboké cestě. Malostranské děti mu říkají Hastrman, protože miluje moře a navíc chodí oblékaný tak, že vypadá jako hastrman. Všichni jej mají v úctě a také si myslí, že je bohatý, jelikož má doma velkou sbírku různých kamínků. Hastrman se na jejich cenu jednou zeptá přírodovědce pana Mühlwenzela, ten mu ale poví, že jeho kamínky nejsou nijak cenné. Rybář je chce všechny vyházet z okna, když jimi není bohat, ale zeť Šajvl ho zarazí. Ať je prý dá radši dětem, je škoda jeho pracně nabytou sbírku vyházet – a že pro ně je přece bohat tím, že existuje.

Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku

Pan Vorel si otevře v Ostruhové ulici krupařský krámek v domě U zeleného anděla, ale zákazníci se k němu nehrnou. Vymyká se totiž místním zvykům. Nešťastný pan Vorel proto začne ve svém krámku z dlouhé chvíle kouřit pěnovku, kterou si vlastně pořídil právě proto, aby se více podobal sousedům. Když si k němu přece jenom přijde slečna Poldýnka koupit krupici, je již krám natolik začazený, že pohoršená zákaznice to rozkřikne po celém okolí. Panu Vorlovi se začne přezdívat "uzený krupař". Pak už k němu do krámu z místních nikdo nevkročí a on značně prodělává. Pan Vorel začne ještě více kouřit a k tomu si musí začít brát půjčky od židů. Utrápený se v říjnu oběsí.

U tří lilií

Nerudovi se v hostinci U tří lilií líbí děvče. Pak pro ni ale přijde sestra a odvede ji. Když se dívka vrátí, povídá, že jim právě zemřela matka. Pak vyjde ven, stojí vedle Nerudy. Vezme jí za ruku a ona se k němu přitiskne.

Svatováclavská mše

Hoch přespí ve Svatovítském chrámě, protože chce vidět mši svatého Václava. Nakonec ji sice prožije, ale jen ve své mysli. Ráno jej v chrámě matka s tetkou oplakávají. Myslí, že se mu něco stalo. Zalhal totiž matce, že přespí u tetky, ale u ní ho matka ráno nenašla.

Jak to přišlo, že 2. srpna 1849,  o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno

"Spolek pistolový" se schází na půdě u Rumpálů. Jednou se spolek rozhodne, že rozboří Rakousko. Akci naplánují na půl jedné odpoledne 20. 8. 1849 a připravují se na ni celý rok. Mají dokonalý plán: dobudou belvederskou citadelu, nejstrategičtější místo, čímž se zmocní Prahy. Vyhlásí revoluci, spojí se s Pražany, osvobodí politické vězně, svedou vítěznou bitvu u Německého (Havlíčkova) Brodu, druhou vítěznou na Moravském poli. Pak jim Maďaři pomůžou s dobytím Vídně, tím rozboří Rakousko, a pak skolí i Maďary. Ale na čem vše záleží? Na Pohorákově dodávce střelného prachu – zaplatili mu šest zlatých, aby jim ho sehnal. Pohoráka ale odvedou v den akce na záchytku a střelný prach nedodá. A ani by nedodal, protože na šest zlatých zapomněl a utratil je. A tak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno…

Psáno o letošních dušičkách

Slečna Máry je stará panna, nikdy se neprovdala. Jen jednou se o ní ucházeli dva pánové – Rechner a Cibulka. Ona ale netušila, že žertem. Dosud jí lásku nikdo nevyznal. Pak záhy oba zemřeli a pochovali je na Košířském hřbitově. Slečna Máry sem za nimi každoročně chodí o Dušičkách s věnci. Nikdy by však nedokázala sama určit, který hrob navštíví jako první. Proto si s sebou vždy bere nevědomé pětileté dítě, které si od někoho vypůjčí, a nechá je chodit po hřbitově, přičemž je následuje, a ke kterému z dvou hrobů dítě dojde dříve, u toho se Máry zastaví prvně. Také je známo, že pro sebe si Máry na místním hřbitově koupila hrob paní Töpferové – snad proto, že leží uprostřed mezi hroby Rechnerovým a Cibulkovým…