Jdi na obsah Jdi na menu
 

Povídky z druhé kapsy - Karel Čapek

20. 2. 2012

Ukradený kaktus

Pan Holan, vrchní zahradník, vypráví příběh o panu Holbenovi, který vlastní obrovskou sbírku kaktusů. Protože je to sbírka opravdu ohromná, potrpí si pan Holben na to, aby byla veřejně přístupná. Jednou mu však vzácné kaktusy někdo začne krást.
Pan Holan se rozhodne zloděje vypátrat a dá do novin zprávu, že Holbenovy sbírky jsou ohroženy neznámou chorobou a pár dní nato uveřejní článek, že choroba se dá léčit jedině speciální tinkturou dostupnou i u pana Holbena. Okamžitě se přihlásil pan Ráček a tinkturu sháněl. Ukázalo se, že kaktusy odnášel už velmi dlouho v převleku za ženu. Pan Holan ho chtěl potrestat, ale když viděl, jaký je to vášnivý sběratel a jak mu bylo kaktusů líto, odvedl ho za panem Holbenem, aby si to spolu vyříkali. Ten byl však moc rád, že se konečně našel někdo, kdo dokáže jeho kaktusy ocenit a začal s panem Ráčkem spolupracovat. Pan Ráček nakonec zemřel mučednickou smrtí v Mexiku, protože se pokoušel ukrást jejich posvátnou rostlinu.

Povídka starého kriminálníka

Pan Bobek vypráví příběh, který se jednou stal v Palermu. Policie tam chytila muže se zakrvácenou dýkou. Muž se jmenoval Marco a přiznal, že spáchal vraždu, odmítal však prozradit, koho zabil. Marco byl zatčen, uvězněn, policie však nenašla mrtvolu a marně pátrala po vraždě, kterou by mohl spáchat. Přestože Marco nepřiznal koho zabil, přímo toužil po trestu. Zoufalá policie mu tedy chtěla dát vraždu, která se stala až po jeho zatčení, to však odmítl. Dávali mu šance na útěk, Marco se do cely vždy vracel. Bezradná policie mu oznámila, že bude další den propuštěn. Tu noc se Marco ve své cele oběsil. Takovou "nespravedlnost" neunesl.
Od té doby cela fungovala jako polepšovací zařízení. Každý koho tam zavřeli začal litovat svých činů a obrátil se na správnou cestu. Jednou tam však zavřeli Čecha – pana Bobka a od té doby "polepšovací účinky" přestaly fungovat.

Historie dirigenta Kaliny

Pan Kalina jednou jel dirigovat orchestr do Liverpoolu. Neuměl sice vůbec anglicky, ale to při jeho práci nevadilo. "Muzikanti se domluví i beze slov." Po koncertě se šel projít k moři, kde uslyšel tichý rozhovor mezi mužem a ženou. Rozhovor však přerostl v hádku. Přestože jim pan Kalina nerozuměl, ten muž ho děsil. Mluvil naléhavým hlasem a pan Kalina pochopil, že něčím vyhrožuje a žena se snaží odporovat. Po chvilce se však její odpor zlomil.Pan Kalina věděl, že se stane něco strašného, že se muž chystá spáchat zločin. Cítil, že musí něco udělat. Byl však bezmocný. Ať se to snažil vysvětlit policistům jakkoli, nerozuměli mu ani slovo. Další den byl v novinách článek o vraždě staré paní

Sbírka známek

Když byl pan Kraus malý kluk, vášnivě sbíral známky. Spolu s nejlepším kamarádem – chudým chlapcem Lojzíkem ohromnou sbírku ukrývali do skrýše na půdě, protože tatínek pana Krause neměl pro sbírku pochopení. Jednou však na delší dobu onemocněl a zjistil, že skrýš je prázdná. Horší než pocit ztráty, pro něj však bylo to, že sbírku mu jistě ukradl Lojzík – nejlepší přítel. S Lojzíkem přestal kamarádit, začal ho nenávidět. Přestal lidem důvěřovat, stal se z něj chladný, nepřátelský člověk.
Po padesáti letech našel sbírku na půdě v krabici, do které jí dal jeho otec. Někdo tenkrát sbírku našel a otec ji zabavil, protože nechtěl, aby zanedbával učení. Pozdě pochopil, že mu známky Lojzík tehdy neukradl a že mu neprávem křivdil.

Závrať

Poté, co se ovdovělý, bohatý fabrikant pan Gierke znovu oženil, odjel spolu se svou mladou ženou na svatební cestu do Itálie. V Benátkách si vyšli na rozhlednu a od té doby začal pan Gierke trpět strašnou závratí, která se čím dál víc stupňovala, byla čím dál víc nesnesitelnější. Pan Gierke málem zešílel, ale žádný doktor mu nedokázal pomoci. Až jednou k němu přišel doktor Spitz, který léčil pomocí potlačovaných představ. Tvrdil, že každý člověk má v podvědomí představy nebo vzpomínky, kterých se bojí a potlačuje je a kterých se může zbavit jen tehdy, když vyjdou najevo. Pan Gierke byl však velmi uzavřený a odmítal s lékařem mluvit. Pan Spitz se však nevzdal a rozhodl se o něm dozvědět co nejvíc informací od příbuzných. Dokázal zjistit, že pan Gierke svrhl svoji první ženu se skály a zdědil po ní velké peníze. Měl pocit, že to samé musí udělat i své druhé ženě, kterou miloval, a proto trpěl závratí. Po doktorově verdiktu se mu nesmírně ulevilo, závrať byla pryč, byl dokonale zdravý. Když však lékař odešel, vrhl se se schodů a zabil se.

 

Šéfredaktor Zach vypráví příběh o zloději, který vykradl obchod a na místě nechal vlastnoručně napsanou báseň. Pro její originalitu jí šéfredaktor otiskl.
l


 

 


Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest,
Sedum, vosm, devět, deset,
Jedenáct a dvanáct bije,
To je hodina pro zloděje.
Když jsem ty dveře páčil,
Někdo po ulici kráčel,
To bych nebyl zloděj, kdybych se bál,
Ty kroky šly pořád dál a dál,
Když člověk v takový tmě poslouchá,
Slyší, jak mu srdce bouchá,
To srdce je sirotek jako já,
Maminka by nade mnou plakala,
někdo má na světě neštěstí,
já jsem tu tak sám, to jen myš šelestí,
myš a já, zloději voba,
proto jsem jí nadrobil kus chleba,
vona se nechce ukázat, kde je,
zloděj se musí bát i zloděje.
k
 
A tak to šlo dál až nakonec bylo:
Moh bych toho napsat ještě více,
Ale vona mně už dohořívá svíce.
k
Během jednoho týdne vyloupil dva byty a další obchod a povzbuzen úspěchem z otištěné básně, nechával všude, kde kradl, další básně. Jeho verše však ztratily originalitu, byly čím dál slabší "autor se začal opakovat a vymýšlet si takové hejble a ciráty, zkrátka počal se chovat jako skutečný spisovatel." V novinách už další básně neotiskli. Zloděj si na pana Zacha jednou počkal, ptal se ho, proč neotiskli další jeho básně a pan Zach mu prozradil skutečný důvod a dal mu přečíst básně od slavného autora pro inspiraci. Nedlouho poté ho chytili, protože si na místě činu lámal hlavu s novou básní. Uvěznili ho, ale on psal dál, tentokrát básně o vězení. V nich si však musel vymýšlet, protože v kriminále nebylo o čem psát.